ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

   Před domem byl pod stromem prostřený stůl a u něho Zajíc Březňák a Kloboučník pili čaj; mezi nimi sedělo jakési spící zvířátko, o němž si Alenka řekla, že to bude jistěnějaký hlodavec (právěse o hlodavcích učili ve škole), ale nebyla si jista, zda sysel či plch. Na sysla se jí zdál příliš malý, o plchu zase si toho z přírodopisu mnoho nepamatovala, než že je malý a že se mu říká Sedmispáč, protože ve dne spí; a podle těchto dvou známek také hádala, že to asi bude Plch. Malý Plch tedy seděl mezi Kloboučníkem a Březňákem a tvrděspal; a ti se oň opírali lokty, rozmlouvajíce přes jeho hlavu. "Velmi nepohodlné pro ubohého Sedmispáče," pomyslila si Alenka, "jenže, jelikožspí, tak je mu to asi jedno."

   Stůl byl veliký, a ti tři se tísnili na jednom jeho konci. "Není místa! Není místa!" volali, když viděli Alenku přicházeti. "Je tu spousta místa!" řekla Alenka rozhorleněa sedla si do velké lenošky na jednom konci stolu.

   "Nalejte si vína," řekl Zajíc Březňák povzbuzujícím tónem.

   Alenka se rozhlédla po stole, ale tam nebylo nic než čaj. "Nevidím tu žádného vína," podotkla.

   "Taky tu žádné není," řekl Zajíc Březňák.

   "Pak to od vás nebylo příliš zdvořilé, nabízet mi je," řekla Alenka podrážděně.

   "Od vás nebylo příliš zdvořilé, posadit se bez pozvání," řekl Zajíc Březňák.

   "Nevěděla jsem, že je to váš stůl," řekla Alenka, "je prostřen pro mnohem víc než pro tři."

   "Měla byste se dát ostříhat," řekl Kloboučník. Již nějakou chvíli se na Alenku díval velmi zvědavěa toto byla prvá jeho slova.

   "Neměl byste dělat osobní poznámky," řekla Alenka poněkud přísně, "je to velmi neslušné."

   Kloboučník otevřel zeširoka oči, uslyšev to, ale vše, co řekl, bylo: "Pročje havran jako psací stůl?"

   "Nu, teďbudeme mít nějakou legraci!" pomyslila si Alenka, "jsem ráda, že začali dávat hádanky." - "To, myslím, že uhodnu," řekla nahlas.

   "Chcete říci, že myslíte, že na to dovedete najít odpověď?" řekl Zajíc Březňák.

   "Ano, to jsem chtěla říci," řekla Alenka. "

   "Pak byste měla říci, co jste říci chtěla," pokračoval Zajíc Březňák.

   "To jsem řekla," odpověděla Alenka spěšně, "aspoň- aspoňchci říci, co říkám - a to je snad totéž, ne?"

   "Ani trochu totéž," řekl Kloboučník. "To byste právětak mohla říci, že ,vidím, co jím` je totéž jako ,jím, co vidím`."

   "To byste stejněmohla říci," dodal Březňák, "že ,líbí se mi, co dostanu` je totéž jako ,dostanu, co se mi líbí`."

   "To byste stejněmohla říci," dodal Sedmispáč, jenž se zdál mluviti ze spaní, "že ,dýchám, když spím` je totéž jako ,spím, když dýchám`."

   "Pro tebe je to totéž," řekl Kloboučník a tím se rozmluva skončila a společnost seděla chvíli mlčky, zatímco Alenka přemítala a vzpomínala na všechno, co věděla o havranech a psacích stolech, čehož nebylo mnoho.

   První přerušil mlčení Kloboučník. "Kolikátého je dnes?" řekl, obraceje se k Alence. V ruce držel hodinky, které vytáhl z kapsy, a pohlížel na něznepokojeně, chvílemi jimi štěrchaje a přidržuje si je k uchu.

   Alenka chvíli uvažovala a pak řekla: "Čtvrtého."

   "O dva dny pozadu," povzdychl Kloboučník. "Říkal jsem vám, že máslo nebude dělat stroji dobře," dodal, hleděhněvivěna Zajíce.

   " Ale bylo to to nejlepší máslo," odpověděl Zajíc Březňák pokorně.

   "Ano, ale musely se s ním dostat dovnitřnějaké drobty," nevrle bručel Kloboučník; "neměl jste je mazat nožem od chleba."

   Březňák vzal hodinky a chvíli na něponuře hleděl; pak je ponořil do čaje a opět se na ně podíval, ale nedovedl si vymyslit, co by řekl lepšího, než byla jeho první poznámka: "Bylo to, víte, to nejlepší máslo."

   Alenka se mu zvědavědívala přes rameno. "Jaké jsou to směšné hodinky!" podotkla. "Ukazují kolikátého je, ale ne kolik je hodin!"

   "A pročby měly ukazovat, kolik je hodin?" mručel Kloboučník. "Ukazují vaše hodinky, který je rok?"

   "Ovšemže neukazují," odvětila Alenka hbitě; "ale to je proto, že rok zůstává týž takovou nesmírnědlouhou dobu."

   "No, a s mými hodinkami je to zrovna tak," řekl Kloboučník.

   Alenka se cítila hroznězmatena. Kloboučníkova poznámka se zdála postrádat smyslu, a přece zcela nepochybněmluvil česky. "Tomu dobře nerozumím," řekla, jak slušnějen dovedla.

   "Ten Plch už zase spí," řekl Kloboučník a nalil mu na nos trochu horkého čaje.

   Sedmispáčnevrle zatřásl hlavou a řekl, aniž otevřel oči : "Ovšem, ovšem; právějsem chtěl podotknouti totéž."

   "Uhodla jste už mou hádanku?" řekl Kloboučník, obraceje se opět k Alence.

   "Ne, já se poddám," odpověděla Alenka; "jaká je odpověď?"

   "Nemám nejmenšího ponětí," řekl Kloboučník.

   "Já také ne," řekl Březňák.

   Alenka unaveněpovzdychla. "Myslím, že byste mohli s časem nakládat rozumněji," řekla, "než jej mařit hádankami, na které není odpovědi."

   "Kdybyste znala Čas tak dobře jako já," řekl Kloboučník , neřekla byste ,mařit jej`. Je to rozhodněHo."

   "Tomu nerozumím," řekla Alenka.

   "Ovšemže nerozumíte," řekl Kloboučník, pohrdavěpohodiv hlavou. "Je zřejmo, že jste s Časem nikdy ani nemluvila."

   "Možná že ne," odvětila Alenka opatrně, "ale vím, že si musím vyklepávat čas, když hraji na piano."

   "Ah, to vysvětluje všechno!" řekl Kloboučník. "On nestrpí, aby ho někdo vyklepával. - Ale kdybyste s ním byla na dobré noze, udělal by vám s hodinami, skoro cokoliv byste chtěla. Například, řekněme, že je 8 hodin ráno - zrovna má začít škola; potřebovala byste Času jen šeptem pokynout, a v mžiku se hodiny otočí - frrr - půl druhé - čas k obědu."

   (,Kéž by jen bylo," zašeptal si Březňák pro sebe.)

   "To by jistěbylo ohromné," řekla Alenka zamyšleně. "Ale pak, víte, já bych ještěneměla hlad."

   "Zprvu snad ne," řekl Kloboučník, "ale mohla byste držet hodiny na půl druhé, jak dlouho byste chtěla."

   "To vy zde tak děláte?" zeptala se Alenka.

   Kloboučník smutnězavrtěl hlavou: "Ne já! - Pohádali jsme se v březnu - zrovna než on se zbláznil, víte - " (ukázal lžičkou na Zajíce Březňáka) - "bylo to o velkém koncertě, pořádaném

Srdcovou Královnou a já tam měl zpívat
 Když se večer mračí dřív než přijde čaj`.

   Znáte snad tu píseň?"

   "Slyšela jsem něco podobného," řekla Alenka.

   "Pokračuje, víte," dodal Kloboučník, "takhle:

, Pij, co hrdlo ráčí,
 dokud něco maj.
 Hledím po nebíčku,
 hledám svou skleničku,
 kde jsi, lásko má,
 kde jsi, lásko má?` "

   Tu sebou Plch trhl a začal ze spaní zpívat: "Ó láásko mááá, - ó láásko mááá -- " a nepřestal, dokud ho nezačali štípat, aby toho nechal.

   "Nu a tak jsem sotva skončil první verš," pokračoval Kloboučník, "když Královna vyskočila a zaječela: ,On zabíjí čas, srazte mu hlavu!` "

   "Jak strašněnelidské!" zvolala Alenka.

   "A od té doby," pokračoval Kloboučník smutečním hlasem, "mi neudělá tu nejmenší maličkost, o kterou ho požádám! Teďje pořád pět hodin."

   Alenka dostala ohromný nápad. "A to je tedy, pročtu máte vyložena tolik čajového náčiní?" otázala se.

   "Ano, tak jest," řekl Kloboučník s povzdechem; "je pořád čas k svačiněa my nemáme vůbec kdy umývat nádobí."

   "A tak tedy poposedáváte kolem stolu?" řekla Alenka.

   "Právě," řekl Kloboučník; "když je šálek špinavý,sedneme si o místo dál."

   "Ale co se stane, když se opět dostanete dokola tam, kde jste začali?" odvážila se Alenka otázky.

   "Co kdybychom tak změnili předmět hovoru," přerušil je Březňák, zívaje. "Tohle mne už nudí. Hlasuji, aby nám ta mladá dáma vyprávěla nějakou pohádku."

   "Obávám se, že žádné neznám," řekla Alenka, trochu poděšena tímto návrhem.

   "Pak musí vypravovat Sedmispáč," zvolali Kloboučník i Březňák. "Vzhůru, Sedmispáči!" a štípali ho z obou stran zároveň.

   Plch pomalu otevřel oči. "Já jsem nespal," řekl chraptivým mdlým hlasem; "slyšel jsem každé slovo, které jste situ, braši, povídali."

   "Vypravuj nám pohádku!" řekl Březňák.

   "Ano, prosím, vypravujte!" žadonila Alenka.

   "A hezky rychle," dodal Kloboučník, "nebo zase usneš, než s ní budeš hotov."

   "Za onoho času byly tři malé sestřičky," začal Plch ve velikém spěchu, "a ty se jmenovaly Míla, Lída a Věra; a bydlely v hluboké studni - "

   "A čím se živily?" řekla Alenka, která se vždy velmi zajímala 0 otázky jídla a pití.

   "Živily se sirupem," řekl Plch po chvíli přemýšlení.

   "Tím se přece nemohly živit," poznamenala Alenka jemně; "to by jim bylo špatně."

   "To jim také bylo," řekl Plch, "velmi špatně."

   Alenka se pokoušela představiti si, jak by tobylo, takový podivný způsob života, ale příliš jí to vrtalo hlavou, tak pokračovala: "Ale pročžily v hluboké studni?"

   "Nalejte si více čaje," řekl Březňák Alence velmi vážně.

   "Ještějsem žádný neměla," odpověděla Alenka uraženě, "tak si nemohu nalít více."

   "Chcete říci, že si nemůžete nalít méně," řekl Kloboučník; " "nalít si více než nic je velmi snadné.

   "U nás se nikdo na nic neptal," řekla Alenka.

   "A kdo teďdělá osobní poznámky?" otázal se Kloboučník vítězoslavně.

   Alenka dobře nevěděla, co na to odpovědět, tak si vzala trochu čaje a chleba s máslem a pak se obrátila na Plcha a opakovala svou otázku. "Pročbydlely v hluboké studni?"

   Sedmispáčzase nějakou chvíli přemýšlel a pak řekl: "Byla to sirupová studně."

   "Takové studny nejsou," začala Alenka velmi rozzlobeně, ale Kloboučník a Březňák na ni dělali "Pst! pst!" a Sedmispáčuraženěpodotkl: "Neumíte-li být zdvořilá, můžete si pohádku dopovědět sama."

   "Ne, ne, prosím, pokračujte !" řekla Alenka. "Už vás nebudu vyrušovat. Snad přece jedna taková studněněkde je."

   "Jedna - někde!" řekl Sedmispáčopovržlivě. Nicménědal si říci a pokračoval : "A tak ty tři sestry - víte - ony se učily vytahovat."

   "Vytahovat - co?" řekla Alenka, docela zapomenuvši na svůj slib.

   "Sirup," odvětil Sedmispáč, tentokrát rovnou bez přemýšlení.

   "Já chci čistý šálek," přerušil je Kloboučník; "poposedněme o jedno místo."

   Poposedl, když to dořekl, a Sedmispáčho následoval; Březňák poposedl na místo Plchovo, a Alenka dosti neochotnězaujala místo Březňákovo. Kloboučník jediný z nich měl z té změny prospěch, a Alenka na tom byla značněhůře než předtím, jelikož Březňák zrovna předtím na svůj talířpřevrhl konvičku mléka.

   Alenka nechtěla Plcha znovu urazit, začala tedy velmi opatrně: "Ale já nerozumím. Odkud vytahovaly sirup?"

   "Může se vytahovat voda ze studněna vodu," řekl Kloboučník, "tak bych myslel, že se může vytahovat sirup ze sirupové studně- eh, hloupá?"

   "Ale ony byly ve studni, tak jak mohly vytahovat sirup ze studně?" řekla Alenka Plchovi, dělajíc, jako by přeslechla Kloboučníkovu poznámku.

   "Jak? - Ovšem," řekl Sedmispáč, "stud-ně. - Ony byly plny studu."

   Tato odpověď Alenku málem připravila o zbytek trpělivosti; opanovala se však a položila novou otázku: "Ale čím ten sirup vytahovaly?" "

    "Sirupem!" odsekl Plch; a Kloboučník, vida Alenčiny rozpaky, dodal: "Když můžete výkresy ve škole vytahovat inkoustem, tak asi můžete vytahovat výkresy v sirupové studni sirupem, ne? Toto vysvětlení Alenku tak zmátlo, že nechala Plcha mluvit značnou chvíli, aniž ho přerušila.

   "Tak ony se učily vytahovat," pokračoval Sedmispáč, zívaje a protíraje si oči, neboťzačínal být velmi ospalý, "a kreslily a vytahovaly všechny možné věci - všechno, co se začíná na M ."

   "Pročna M?" řekla Alenka.

   "Pročne?" řekl Březňák.

   Alenka mlčela.

   Sedmispáčtou dobou už měl oči zase zavřeny a usínal; byv však štípnut Kloboučníkem, vzbudil se zase s malým výkřikem a pokračoval: "- co se začíná na M, jako myší díra, a měsíc, a minulost, a moudrost, a mnohost - víte, velmi krásné rčení je mnohost moudrosti - viděla jste někdy takovou věc jako pěkněvytažený výkres mnohosti?

   "Opravdu, když se mne tak ptáte," řekla Alenka velmi zmatena, "nemyslím - "

   "Pak byste neměla mluvit," řekl Kloboučník.

   To bylo víc, než mohla Alenka snésti; vstala velmi znechucena a odcházela. Sedmispáčokamžitěusnul a ani Kloboučník, ani Březňák nevěnovali nejmenší pozornosti jejímu odchodu, ačkoliv se jednou nebo dvakrát ohlédla, polodoufajíc, že ji zavolají zpět. Když se ohlédla naposled, viděla je, jak se pokoušejí strčiti Sedmispáče do čajové konvice.

   "Nu, tam se už aspoňnikdy nevrátím," řekla Alenka, ubírajíc se lesem. "To je ta nejhloupější čajová společnost, v jaké jsem ve svém životěbyla."

   Jak to dořekla, zpozorovala, že jeden strom má v kmeni dveře. "To je velmi podivné," pomyslila si, "ale všechno je dnes podivné. Myslím, že tam mohu hned vejít." A vešla.

   Opět se octla ve velké síni a blízko malého skleněného stolku. "Nu, tentokrát budu opatrnější," řekla si, a začala tím, že vzala se stolku malý zlatý klíček a odemkla vrátka, vedoucí do zahrady. Pak. se dala do ukusování hříbku - měla ho stále ještěkousek v kapse - až byla asi stopu vysoká; pak se dala úzkou chodbičkou, a pak - se konečněoctla v krásné zahraděmezi pestrými záhony květin a chladnými vodotrysky.