ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

   Nějakou chvíli stála a dívala se na domek, přemýšlejíc, co by měla počít, když tu náhle z lesa přiběhl lokaj v livreji - (že jeto lokaj, usoudila podle Livreje: podle jeho tváře by ho byla nazvala rybou) - a zaklepal hlučněna dveře domku. Dveře otevřel jiný lokaj v livreji s kulatou tváří a velkýma očima v žabí hlavě; a oba lokajové, jak si Alenka povšimla, měli napudrované paruky, které jim pokrývaly hlavy kudrlinkami. Byla velmi zvědava, očasi jde, a opatrně vyšla kousek z lesa, aby naslouchala.

   Noch ein bis zwei Augenblicke stand sie und sah das Häuschen an, ohne recht zu wissen was sie nun thun solle, als plötzlich ein Lackei in Livree vom Walde her gelaufen kam – (sie hielt ihn für einen Lackeien, weil er Livree trug, sonst, nach seinem Gesichte zu urtheilen, würde sie ihn für einen Fisch angesehen haben) – und mit den Knöcheln laut an die Thür klopfte. Sie wurde von einem andern Lackeien in Livree geöffnet, der ein rundes Gesicht und große Augen wie ein Frosch hatte, und beide Lackeien hatten, wie Alice bemerkte, gepuderte Lockenperücken über den ganzen Kopf. Sie war sehr neugierig, was nun geschehen würde, und schlich sich etwas näher, um zuzuhören.

   Lokaj-Ryba začal tím, že vytáhl z podpaží velký dopis, skoro tak veliký jako byl sám, a podal jej druhému, řka slavnostně: "Pro Vévodkyni. Pozvání od Královny na partii kroketu." Lokaj-Žába opakoval stejněslavnostním tónem, pozměniv jen trochu pořadí slov: "Od Královny. Pozvání pro Vévodkyni na partii kroketu."

   Der Fisch-Lackei fing damit an, einen ungeheuren Brief, beinah so groß wie er selbst, unter dem Arme hervorzuziehen; diesen überreichte er dem anderen, in feierlichem Tone sprechend: „Für die Herzogin. Eine Einladung von der Königin, Croquet zu spielen.“ Der Frosch-Lackei erwiederte in demselben feierlichen Tone, indem er nur die Aufeinanderfolge der Wörter etwas veränderte: „Von der Königin. Eine Einladung für die Herzogin, Croquet zu spielen.“

   Nato se oba hluboce uklonili a kadeře jejich paruk se jim zapletly do sebe.

   Dann verbeugten sich Beide tief, und ihre Locken verwickelten sich in einander.

   Alenku to tolik rozesmálo, že musela utéci zpátkydo lesa ze strachu, aby ji neslyšeli; a když po chvíli vykoukla, byl Lokaj-Ryba pryča Lokaj-Žába seděl na zemi u dveří a pitomé civěl do nebe.

   Darüber lachte Alice so laut, daß sie in das Gebüsch zurücklaufen mußte, aus Furcht, sie möchten sie hören, und als sie wieder herausguckte, war der Fisch-Lackei fort, und der andere saß auf dem Boden bei der Thür und sah dumm in den Himmel hinauf.

   Alenka nesměle přistoupila ke dveřím a zaklepala.

   Alice ging furchtsam auf die Thür zu und klopfte.

   "Klepání vám vůbec není nic platno," řekl lokaj, "a to ze dvou důvodů. Za prvé, protože jsem na téže stranědveří jako vy, a za druhé, protože tam uvnitřdělají takový povyk, že vás nikdo nemůže slyšet." A opravdu zazníval z domku zcela neuvěřitelný povyk: - neustálé řvaní a kýchaní a mezi tím každou chvíli hlučný třeskot, jako by někdo udeřil o zem mísou nebo hrncem.

   „Es ist durchaus unnütz, zu klopfen,“ sagte der Lackei, „und das wegen zweier Gründe. Erstens weil ich an derselben Seite von der Thür bin wie du, zweitens, weil sie drinnen einen solchen Lärm machen, daß man dich unmöglich hören kann.“ Und wirklich war ein ganz merkwürdiger Lärm drinnen, ein fortwährendes Heulen und Niesen, und von Zeit zu Zeit ein lautes Krachen, als ob eine Schüssel oder ein Kessel zerbrochen wäre.

   "Prosím," řekla Alenka, "jak se tedy dostanu dovnitř?"

   „Bitte,“ sagte Alice, „wie soll ich denn hineinkommen?“

   "Vaše klepání by mělo jakýsi smysl," pokračoval lokaj, jako by přeslechl její otázku, "kdyby byly dveře mezi námi. Například, kdybyste byla uvnitř, mohla byste zaklepat a já bych vás pustil ven." A po celý ten čas, co mluvil, nepřestával civěti do nebe, a to se Alence zdálo rozhodně nezdvořilé. "Ale snad si nemůže pomoci," řekla si; "má oči tak skoro až docela na temeni hlavy. V každém případěby však mohl odpovídat na otázky. Jak se tedy dostanu dovnitř?" opětovala nahlas.

   „Es wäre etwas Sinn und Verstand darin, anzuklopfen,“ fuhr der Lackei fort, ohne auf sie zu hören, „wenn wir die Thür zwischen uns hätten. Zum Beispiel, wenn du drinnen wärest, könntest du klopfen, und ich könnte dich herauslassen, nicht wahr?“ Er sah die ganze Zeit über, während er sprach, in den Himmel hinauf, was Alice entschieden sehr unhöflich fand. „Aber vielleicht kann er nicht dafür,“ sagte sie bei sich; „seine Augen sind so hoch oben auf seiner Stirn. Aber jedenfalls könnte er mir antworten. – Wie soll ich denn hineinkommen?“ wiederholte sie laut.

   "Budu zde seděti," poznamenal lokaj, "až do zítřka."

   „Ich werde hier sitzen,“ sagte der Lackei, „bis morgen –“

   V tom okamžiku se otevřely dveře domku a z nich vyletěl velký talíř, rovnou na lokajovu hlavu; svezl se mu po nose a rozbil sena kusy o strom, stojící za ním.

   In diesem Augenblicke ging die Thür auf, und ein großer Teller kam heraus geflogen, gerade auf den Kopf des Lackeien los; er strich aber über seine Nase hin und brach an einem der dahinterstehenden Bäume in Stücke.

   "- nebo do pozítří možná," pokračoval lokaj týmž tónem, docela jako by se nebylo nic stalo.

   „– oder übermorgen, vielleicht,“ sprach der Lackei in demselben Tone fort, als ob nichts vorgefallen wäre.

   "Jak se mám dostat dovnitř?" ptala se opět Alenka hlasitěji.

   „Wie soll ich denn hineinkommen?“ fragte Alice wieder, lauter als vorher.

   "A máte se vůbec dostat dovnitř?" řekl lokaj. "To je otázka, víte?"

   „Sollst du überhaupt hineinkommen?“ sagte der Lackei. „Das ist die erste Frage, nicht wahr?“

   To ovšem byla, nad vši pochybnost: jenže to Alenka nerada slyšela. "Je to opravdu strašné," zamumlala pro sebe, "jak se tu všechna ta stvoření ráda přou. To by člověka dohnalo k šílenství!"

   Das war es allerdings; nur ließ sich Alice das nicht gern sagen. „Es ist wirklich schrecklich,“ murmelte sie vor sich hin, „wie naseweis alle diese Geschöpfe sind. Es könnte Einen ganz verdreht machen!“

   Lokaj se to zdál považovati za dobrou příležitost, aby opětoval svou poznámku s obměnami. "Budu tu seděti," pravil, "seděti a seděti, po celé dny a týdny."

   Der Lackei schien dies für eine gute Gelegenheit anzusehen, seine Bemerkung zu wiederholen, und zwar mit Variationen. „Ich werde hier sitzen,“ sagte er, „ab und an, Tage und Tage lang.“

   "Ale co mám já dělat?" řekla Alenka.

   „Was soll ich aber thun?“ fragte Alice.

   "Cokoliv chcete," řekl lokaj a začal si hvízdat.

   „Was dir gefällig ist,“ sagte der Lackei, und fing an zu pfeifen.

   "Oh, s ním není nic platno mluvit," řekla si Alenka zoufale; "je úplné blbý!" A otevřela dveře a vešla.

   „Es hilft zu nichts, mit ihm zu reden,“ sagte Alice außer sich, „er ist vollkommen blödsinnig!“ Sie klinkte die Thür auf und ging hinein.

   Dveře vedly rovnou do velké kuchyně, která byla plna kouře od jednoho konce ke druhému; uprostřed na velké trnoži seděla Vévodkyněa chovala děcko; nad ohněm se nahýbala kuchařka, míchajíc vařečkou ve velkém kotli, jenž se zdál plný polévky.

   Die Thür führte geradewegs in eine große Küche, welche von einem Ende bis zum andern voller Rauch war; in der Mitte saß auf einem dreibeinigen Schemel die Herzogin, mit einem Wickelkinde auf dem Schoße; die Köchin stand über das Feuer gebückt und rührte in einer großen Kasserole, die voll Suppe zu sein schien.

   "V té polévce je nepochybněpříliš mnoho pepře!" řekla si Alenka, pokud jí to kýchání dovolilo.

   „In der Suppe ist gewiß zu viel Pfeffer!“ sprach Alice für sich, so gut sie vor Niesen konnte.

   Bylo ho jisté příliš mnoho ve vzduchu. I Vévodkyněchvílemi kýchla, a děcko bez nejmenší přestávky střídavěkýchalo a ječelo. Jediné, kdo v kuchyni nekýchaly, byla kuchařka a velká kočka, která seděla u krbu a šklebila se od ucha k uchu.

   Es war wenigstens zu viel in der Luft. Sogar die Herzogin nieste hin und wieder; was das Wickelkind anbelangt, so nieste und schrie es abwechselnd ohne die geringste Unterbrechung. Die beiden einzigen Wesen in der Küche, die nicht niesten, waren die Köchin und eine große Katze, die vor dem Herde saß und grinste, sodaß die Mundwinkel bis an die Ohren reichten.

   "Řekla byste mi, prosím," pravila Alenka trochu ostýchavé, neboťsi nebyla docela jista, srovnáváli se to se slušným chováním, aby promluvila první, "pročse ta vaše kočka tak šklebí?"

   „Wollen Sie mir gütigst sagen,“ fragte Alice etwas furchtsam, denn sie wußte nicht recht, ob es sich für sie schicke zuerst zu sprechen, „warum Ihre Katze so grinst?“

   "Je to čínská kočka," řekla Vévodkyně, "a tož to je proč- Čuně!"

   „Es ist eine Grinse-Katze,“ sagte die Herzogin, „darum! Ferkel!“

   Poslední slovo vyrazila s takovou neočekávanou prudkostí, že sebou Alenka celá trhla; ale ihned pochopila, že neplatilo jí, nýbrž děcku, dodala si tedy odvahy a pokračovala:

   Das letzte Wort sagte sie mit solcher Heftigkeit, daß Alice auffuhr; aber den nächsten Augenblick sah sie, daß es dem Wickelkinde galt, nicht ihr; sie faßte also Muth und redete weiter: –

   "Nevěděla jsem, že se čínské kočky stále šklebí. Vlastněnevěděla jsem, že se kočky vůbec dovedou šklebit."

   „Ich wußte nicht, daß Katzen manchmal grinsen; ja ich wußte nicht, daß Katzen überhaupt grinsen können.“

   "Všechny se dovedou šklebit," řekla Vévodkyně, "a povětšiněse šklebí."

   „Sie können es alle,“ sagte die Herzogin, „und die meisten thun es.“

   "Nevím o žádné, která by se šklebila," řekla Alenka velmi zdvořile, velmi potěšena; že se s ní konečněněkdo dává do řeči.

   „Ich kenne keine, die es thut,“ sagte Alice sehr höflich, da sie ganz froh war, eine Unterhaltung angeknüpft zu haben.

   "Vy toho nevíte mnoho," řekla Vévodkyně, "a to je nesporné."

   „Du kennst noch nicht viel,“ sagte die Herzogin, „und das ist die Wahrheit.“

   Alence se docela nic nelíbil tón této poznámky a tak ji napadlo, že bude třeba obrátit řečna něco jiného. Co se tak pokoušela najít nový předmět hovoru, sňala kuchařka kotlík polévky z ohněa náhle začala házeti všechno, co jí přišlo do ruky, na Vévodkyni a děcko. První letěl pohrabáča za ním se sypaly pánve, mísy a talíře. Vévodkyněje nechávala bez povšimnuti, i když ji uhodily, a děcko ji beztoho tolik řvalo, že nebylo možno říci, zda je něco uhodilo, či ne.

   Alice gefiel diese Bemerkung gar nicht, und sie dachte daran, welchen andern Gegenstand der Unterhaltung sie einführen könnte. Während sie sich auf etwas Passendes besann, nahm die Köchin die Kasserole mit Suppe vom Feuer und fing sogleich an, Alles was sie erreichen konnte nach der Herzogin und dem Kinde zu werfen – die Feuerzange kam zuerst, dann folgte ein Hagel von Pfannen, Tellern und Schüsseln. Die Herzogin beachtete sie gar nicht, auch wenn sie sie trafen; und das Kind heulte schon so laut, daß es unmöglich war zu wissen, ob die Stöße ihm weh thaten oder nicht.

   "Oh, prosím, dejte pozor, co děláte!" vykřikla Alenka ve smrtelné úzkosti. "Oh, jeho vzácný nosík!" vykřikla, když mu těsněkolem nosu přeletěl velký rendlík a málem mu jej odnesl s sebou.

   „Oh, bitte, nehmen Sie sich in Acht, was Sie thun!“ rief Alice, die in wahrer Herzensangst hin und her sprang. „Oh, seine liebe kleine Nase!“ als eine besonders große Pfanne dicht daran vorbeifuhr und sie beinah abstieß.

   "Kdyby si každý hleděl svého," zabručela Vévodkyněchraptivě, "otáčel by se svět mnohem rychleji, než se otáčí."

   „Wenn Jeder nur vor seiner Thür fegen wollte,“ brummte die Herzogin mit heiserer Stimme, „würde die Welt sich bedeutend schneller drehen, als jetzt.“

   "Což by nebyla vůbec žádná výhoda," řekla Alenka, velmi šťastna, že se jí dostává příležitosti, aby ukázala kousek svých vědomostí. "Jen si pomyslete,co by to provedlo s dnem a nocí! Víte, Zeměpotřebuje 24 hodin, aby se otočila jednou kolem své osy---"

   „Was kein Vortheil wäre,“ sprach Alice, die sich über die Gelegenheit freute, ihre Kenntnisse zu zeigen. „Denken Sie nur, wie es Tag und Nacht in Unordnung bringen würde! Die Erde braucht doch jetzt vier und zwanzig Stunden, sich um ihre Achse zu drehen –“

   "Když mluvíme o vosách," řekla Vévodkyně, "píchněte ji!"

   „Was, du redest von Axt?“ sagte die Herzogin. „Hau’ ihr den Kopf ab!“

   Alenka úzkostlivěpohlédla na kuchařku, aby viděla, bude-li se mít k vykonání rozkazu. Ta však byla pilné zaměstnána mícháním polévky a nezdála se poslouchati, Alenka se tedy odvážila mluviti dále: "Je to, myslím, 24 hodin - nebo 12, já---"

   Alice sah sich sehr erschrocken nach der Köchin um, ob sie den Wink verstehen würde; aber die Köchin rührte die Suppe unverwandt und schien nicht zuzuhören, daher fuhr sie fort: „Vier und zwanzig Stunden, glaube ich; oder sind es zwölf? Ich –“

   "Oh, dejte mi pokoj," řekla Vévodkyně. "Nikdy jsem nemohla vystát čísla!" A nato počala opět houpat děcko, zpívajíc mu jakousi ukolébavku, na konci jejíhož každého verše s ním prudce trhla:

   „Ach, laß mich in Frieden,“ sagte die Herzogin, „ich habe Zahlen nie ausstehen können!“ Und damit fing sie an, ihr Kind zu warten und eine Art Wiegenlied dazu zu singen, wovon jede Reihe mit einem derben Puffe für das Kind endigte: –

"Promluv ostře k svému děcku
 a bij je, když ti kýchá;
 ono plodí zlobu všecku,
 je to jen jeho pýcha."

„Schilt deinen kleinen Jungen aus,
 Und schlag’ ihn, wenn er niest;
 Er macht es gar so bunt und kraus,
 Nur weil es uns verdrießt.“

SBOR
 (v němž se přidala kuchařka i děcko):
 "Vau! Vau! Vau!"

Chor
 (in welchen die Köchin und das Wickelkind einfielen).
 „Wau! wau! wau!“

   Při druhé sloce písněházela Vévodkyněděckem prudce nahoru a dolů, a děcko vřískalo tak hlučně, že Alenka jen stěží rozeznala slova:

   Während die Herzogin den zweiten Vers des Liedes sang, schaukelte sie das Kind so heftig auf und nieder, und das arme kleine Ding schrie so, daß Alice kaum die Worte verstehen konnte: –

"Už mluvím přísněk svému hochu
 a biji ho, když kýchá;
 neb pepře oblíbí si trochu,
 když jenom správné dýchá."

„Ich schelte meinen kleinen Wicht,
 Und schlag’ ihn, wenn er niest;
 Ich weiß, wie gern er Pfeffer riecht,
 Wenn’s ihm gefällig ist.“

SBOR
 "Vau! Vau! Vau!"

Chor.
 „Wau! wau! wau!“

   "Tu máš, pochovej je trochu, chce-li se ti!" pravila Vévodkyněk Alence, hodivši děckem po ní. "Musím jít a připravit se na partii kroketu s Královnou," a spěchala z pokoje. Kuchařka za ní hodila pekáčem, jak odcházela, ale ten ji nezasáhl.

   „Hier! du kannst ihn ein Weilchen warten, wenn du willst!“ sagte die Herzogin zu Alice, indem sie ihr das Kind zuwarf. „Ich muß mich zurecht machen, um mit der Königin Croquet zu spielen,“ damit rannte sie aus dem Zimmer. Die Köchin warf ihr eine Bratpfanne nach; aber sie verfehlte sie noch eben.

   Alenka chytila dítěne bez námahy, neboťto bylo dítěpodivného tvaru a vystrkovalo ruce a nohy na všechny strany, "docela jako mořská hvězdice," pomyslila si Alenka. Když je chytila, ubohé stvořeníčko supělo jako lokomotiva a kroutilo se a opět se natahovalo tak, že v prvních několika chvílích měla co dělat, aby je udržela.

   Alice hatte das Kind mit Mühe und Noth aufgefangen, da es ein kleines unförmliches Wesen war, das seine Arme und Beinchen nach allen Seiten ausstreckte, „gerade wie ein Seestern,“ dachte Alice. Das arme kleine Ding stöhnte wie eine Locomotive, als sie es fing, und zog sich zusammen und streckte sich wieder aus, so daß sie es die ersten Paar Minuten nur eben halten konnte.

   Jakmile přišla na správný způsob, jak je chovati (musela je smotat do jakéhosi uzlu a pak je pevné držet za pravé ucho a levou nohu, aby se uzel nemohl rozvázat), vynesla je ven. "Neodnesu-li to dítěs sebou," pomyslila si Alenka, "jisté je dnes nebo zítra zabijí: Nebyla by to vražda zůstaviti je zde?" Poslední slova pronesla nahlas a malé stvořeníčko v odpověď zachrochtalo (tou dobou přestalo již kýchat). "Nechrochtej," řekla Alenka, "to není slušný způsob vyjadřováni."

   Sobald sie aber die rechte Art entdeckt hatte, wie man es tragen mußte (die darin bestand, es zu einer Art Knoten zu drehen, und es dann fest beim rechten Ohr und linken Fuß zu fassen, damit es sich nicht wieder aufwickeln konnte), brachte sie es in’s Freie. „Wenn ich dies Kind nicht mit mir nehme,“ dachte Alice, „so werden sie es in wenigen Tagen umgebracht haben; wäre es nicht Mord, es da zu lassen?“ Sie sprach die letzten Worte laut, und das kleine Geschöpf grunzte zur Antwort (es hatte mittlerweile aufgehört zu niesen). „Grunze nicht,“ sagte Alice; „es paßt sich gar nicht für dich, dich so auszudrücken.“

   Děťátko zachrochtalo znovu a Alenka se mu úzkostlivě podívala do tváře, aby se přesvědčila, co mu je. Nebylo pochyby, že mělo velice ohrnutý, nos, mnohem podobnější rypáčku nežli skutečnému nosu; také očka byla příliš malá na dítě: ven koncem se ta celá věc Alence vůbec nelíbila. "Ale snad jen vzlykalo, pomyslila si a podívala se mu opět do očí, aby viděla, má-li v nich slzy.

   Der Junge grunzte wieder, so daß Alice ihm ganz ängstlich in’s Gesicht sah, was ihm eigentlich fehle. Er hatte ohne Zweifel eine sehr hervorstehende Nase, eher eine Schnauze als eine wirkliche Nase; auch seine Augen wurden entsetzlich klein für einen kleinen Jungen: Alles zusammen genommen, gefiel Alice das Aussehen des Kindes gar nicht. „Aber vielleicht hat es nur geweint,“ dachte sie und sah ihm wieder in die Augen, ob Thränen da seien.

   Ne, slzí nebylo. "Jestliže se mi proměníte ve vepříka, můj milý," řekla Alenka vážně, "tak s vámi nechci nic mít. Tak pozor!" Ubohé stvořeníčko opět zaštkalo (nebo zachrochtalo nebylo možno rozeznat, co) a chvíli bylo ticho.

   Nein, es waren keine Thränen da. „Wenn du ein kleines Ferkel wirst, höre mal,“ sagte Alice sehr ernst, „so will ich nichts mehr mit dir zu schaffen haben, das merke dir!“ Das arme kleine Ding schluchzte (oder grunzte, es war unmöglich, es zu unterscheiden), und dann gingen sie eine Weile stillschweigend weiter.

   Alenka si právězačínala myslit, "co si jen počnu s tímto stvořeníčkem, až přijdu domů?" když ono opět zachrochtalo tak silně, že se mu podívala do tváře celá ustrašená. V tu chvíli nemohlo býti žádných pochybností: byl to vepřík, nic víc a nic míň, a Alenka cítila, že by to bylo úplněnesmyslné, aby ho ještědále nosila.

   Alice fing eben an, sich zu überlegen: „Nun, was soll ich mit diesem Geschöpf anfangen, wenn ich es mit nach Hause bringe?“ als es wieder grunzte, so laut, daß Alice erschrocken nach ihm hinsah. Diesmal konnte sie sich nicht mehr irren: es war nichts mehr oder weniger als ein Ferkel, und sie sah, daß es höchst lächerlich für sie wäre, es noch weiter zu tragen.

   Posadila tedy stvořeníčko na zem a velice se jí ulevilo, když je viděla klidněodběhnouti do lesa. "Kdyby bylo vyrostlo," řekla si k sobě, "bylo by z něho hrozněošklivé dítě; ale prasátko je z něho, myslím, docela pěkné," a začala vzpomínat na jiné děti, které znala a které by mohly docela dobře obstát jako prasátka, a právěsi říkala k sobě, "jen kdyby člověk věděl, jak to způsobit aby se proměnily--," když sebou trhla leknutím, vidouc Čínskou Kočku seděti na větvi nedalekého stromu.

   Sie setzte also das kleine Ding hin und war ganz froh, als sie es ruhig in den Wald traben sah. „Das wäre in einigen Jahren ein furchtbar häßliches Kind geworden; aber als Ferkel macht es sich recht nett, finde ich.“ Und so dachte sie alle Kinder durch, die sie kannte, die gute kleine Ferkel abgeben würden, und sagte gerade für sich: „wenn man nur die rechten Mittel wüßte, sie zu verwandeln –“ als sie einen Schreck bekam; die Grinse-Katze saß nämlich wenige Fuß von ihr auf einem Baumzweige.

   Kočka se dívala na Alenku a jen se šklebila. "Vypadá docela dobromyslně," myslila si Alenka; ale Kočka měla přece jen velmi dlouhé drápy a velmi mnoho zubů, takže Alenka cítila, že s ní musí zacházet s jistou uctivostí.

   Die Katze grinste nur, als sie Alice sah. „Sie sieht gutmüthig aus,“ dachte diese; aber doch hatte sie sehr lange Krallen und eine Menge Zähne. Alice fühlte wohl, daß sie sie rücksichtsvoll behandeln müsse.

   "Čínská Kočičko," začala trochu nesměle, ježto nevěděla, bude-li Kočka s tímto oslovením spokojena, ta se však jen ještěvíce rozšklebila. "No, dosud se jí to líbí," myslila si Alenka a pokračovala: "Neřekla byste mi, prosím vás, kudy odsud mám jít?"

   „Grinse-Mies,“ fing sie etwas ängstlich an, da sie nicht wußte, ob ihr der Name gefallen würde: jedoch grinste sie noch etwas breiter. „Schön, so weit gefällt es ihr,“ dachte Alice und sprach weiter: „willst du mir wohl sagen, wenn ich bitten darf, welchen Weg ich hier nehmen muß?“

   "To závisí ponejvíce na tom, kam se chcete dostat," řekla Kočka.

   „Das hängt zum guten Theil davon ab, wohin du gehen willst,“ sagte die Katze.

   "To je mi skoro jedno, kam - - " řekla Alenka.

   „Es kommt mir nicht darauf an, wohin –“ sagte Alice.

   "Pak je docela jedno, kudy půjdete," řekla Kočka.

   „Dann kommt es auch nicht darauf an, welchen Weg du nimmst,“ sagte die Katze.

   "--jen když se někam dostanu," dodala Alenka jako na vysvětlenou.

   „– wenn ich nur irgendwo hinkomme,“ fügte Alice als Erklärung hinzu.

   "Ó, někam se dostanete docela jistě," řekla Kočka, "jen půjdete-li dost dlouho."

   „O, das wirst du ganz gewiß,“ sagte die Katze, „wenn du nur lange genug gehest.“

   Alenka cítila, že tomu nelze odporovat, tak zkusila jinou otázku. "Jací lidé bydlí tady v okolí?"

   Alice sah, daß sie nichts dagegen einwenden konnte; sie versuchte daher eine andere Frage. „Was für Art Leute wohnen hier in der Nähe?“

   "V tuhle stranu," řekla Kočka, mávnula pravou prackou, "bydlí Kloboučník; a v tuhletu stranu," - mávla druhou prackou - "bydlí Zajíc Březňák. Můžete navštívit jednoho nebo druhého, jsou oba potrhlí."

   „In der Richtung,“ sagte die Katze, die rechte Pfote schwenkend, „wohnt ein Hutmacher, und in jener Richtung,“ die andere Pfote schwenkend, „wohnt ein Faselhase. Besuche welchen du willst: sie sind beide toll.“

   "Ale já nechci jít mezi potrhlé lidi," podotkla Alenka.

   „Aber ich mag nicht zu tollen Leuten gehen,“ bemerkte Alice.

   "Ó, tomu se nevyhnete," řekla Kočka. "Zde jsme všichni potrhlí. Já jsem potrhlá. Vy jste potrhlá."

   „Oh, das kannst du nicht ändern,“ sagte die Katze: „wir sind alle toll hier. Ich bin toll. Du bist toll.“

   "Jak víte, že jsem potrhlá?" řekla Alenka.

   „Woher weißt du, daß ich toll bin?“ fragte Alice.

   "Musíte být potrhlá," řekla Kočka, "nebo byste sem nebyla přišla."

   „Du mußt es sein,“ sagte die Katze, „sonst wärest du nicht hergekommen.“

   Alenka si docela nemyslila, že to je dostatečný důkaz; nicméně pokračovala. "A jak víte, že vy jste potrhlá?"

   Alice fand durchaus nicht, daß das ein Beweis sei; sie fragte jedoch weiter: „Und woher weißt du, daß du toll bist?“

   "Nu, za prvé," řekla Kočka, "pes není potrhlý, to přiznáte, ne?"

   „Zu allererst,“ sagte die Katze, „ein Hund ist nicht toll. Das giebst du zu?“

   "Snad," řekla Alenka.

   „Zugestanden!“ sagte Alice.

   "No tak vidíte," pokračovala Kočka, "pes vrčí, když se zlobí, a vrtí ocasem, když se raduje. Nu, a já vrtím ocasem, když se zlobím, a vrčím, když se raduji. Tedy jsem potrhlá."

   „Nun, gut,“ fuhr die Katze fort, „nicht wahr ein Hund knurrt, wenn er böse ist, und wedelt mit dem Schwanze, wenn er sich freut. Ich hingegen knurre, wenn ich mich freue, und wedle mit dem Schwanze, wenn ich ärgerlich bin. Daher bin ich toll.“

   "Tomu já říkám předení, ne vrčení," řekla Alenka.

   „Ich nenne es spinnen, nicht knurren,“ sagte Alice.

   "Říkat si tomu můžete, jak chcete," řekla Kočka. "Hrajete dnes s Královnou kroket?"

   „Nenne es, wie du willst,“ sagte die Katze. „Spielst du heut Croquet mit der Königin?“

   "Velmi ráda bych," řekla Alenka, "ale ještějsem nedostala pozvání."

   „Ich möchte es sehr gern,“ sagte Alice, „aber ich bin noch nicht eingeladen worden.“

   "Uvidíte mne tam," řekla Kočka a zmizela.

   „Du wirst mich dort sehen,“ sagte die Katze und verschwand.

   Alenka tím nebyla příliš překvapena, neboťsi už zvykla vidět podivné věci. Co se tak dívala na místo, kde Kočka dříve seděla, objevila se jí znovu.

   Alice wunderte sich nicht sehr darüber; sie war so daran gewöhnt, daß sonderbare Dinge geschahen. Während sie noch nach der Stelle hinsah, wo die Katze gesessen hatte, erschien sie plötzlich wieder.

   "A- mimochodem - co se stalo s dítětem?" otázala se Kočka. "Skoro jsem se zapomněla zeptat.

   „Übrigens, was ist aus dem Jungen geworden?“ sagte die Katze. „Ich hätte beinah vergessen zu fragen.“

   "Proměnilo se ve vepříka," řekla Alenka klidné, docela jako by se Kočka byla vrátila přirozeným způsobem.

   „Er ist ein Ferkel geworden,“ antwortete Alice sehr ruhig, gerade wie wenn die Katze auf gewöhnliche Weise zurückgekommen wäre.

   "To jsem si myslila," řekla Kočka a zmizela opět.

   „Das dachte ich wohl,“ sagte die Katze und verschwand wieder.

   Alenka zůstala chvíli stát, očekávajíc, že Kočku snad uzří ještějednou, ale když se nějakou chvíli neobjevovala, odcházela směrem, ve kterém jí bylo řečeno, že bydlí Zajíc Březňák. "Kloboučníky jsem už viděla," řekla si k sobě, "Zajíc Březňák bude mnohem zajímavější, a jelikož máme květen, nebude snad tak docela potřeštěný - aspoňne tolik, jako byl v březnu." Jak to dořekla, pohlédla vzhůru a tu byla opět Kočka, sedící na větvi stromu.

   Alice wartete noch etwas, halb und halb erwartend, sie wieder erscheinen zu sehen; aber sie kam nicht, und ein Paar Minuten nachher ging sie in der Richtung fort, wo der Faselhase wohnen sollte. „Hutmacher habe ich schon gesehen,“ sprach sie zu sich, „der Faselhase wird viel interessanter sein.“ Wie sie so sprach, blickte sie auf, und da saß die Katze wieder auf einem Baumzweige.

   "Řekla jste vepř, nebo pepř?" pravila Kočka.

   „Sagtest du Ferkel oder Fächer?“ fragte sie.

   "Řekla jsem vepřík," odpověděla Alenka, "ale přála bych si, abyste sestále neobjevovala a nemizela tak náhle: člověk by z toho dostal závrať."

   „Ich sagte Ferkel,“ antwortete Alice, „und es wäre mir sehr lieb, wenn du nicht immer so schnell erscheinen und verschwinden wolltest: du machst Einen ganz schwindlig.“

   "Nu, jak je libo," řekla Kočka a tentokrát mizela docela pozvolna, začínajíc ocasem a končíc šklebem, jejž bylo vidět ještěchvíli potom, když už ostatek z ní byl dávno pryč.

   „Schon gut,“ sagte die Katze, und diesmal verschwand sie ganz langsam, wobei sie mit der Schwanzspitze anfing und mit dem Grinsen aufhörte, das noch einige Zeit sichtbar blieb, nachdem das Übrige verschwunden war.

   "Nu, viděla jsem už často kočku bez šklebu," pomyslila si Alenka, "ale škleb bez kočky! To je nejpodivnější věc, jakou jsem viděla ve svém životě."

   „Oho, ich habe oft eine Katze ohne Grinsen gesehen,“ dachte Alice, „aber ein Grinsen ohne Katze! so etwas Merkwürdiges habe ich in meinem Leben noch nicht gesehen!“

   Neušla příliš daleko, když spatřila dům Zajíce Březňáka; hádala, že to musí být jeho dům, podle toho, že komíny měly tvar uší a střecha byla pokryta kožišinou. Byl to dům tak veliký, že si netroufala jít blíže, dokud neukousla kousíček hřibu z levé ruky a zvětšila se na velikost asi dvou stop. Ale i potom kráčela k domu dosti nesměle, říkajíc si: "Co kdyby přece jenom byl úplněšílený? Skoro si myslím, že jsem přece jen měla jít ke Kloboučníkovi."

   Sie brauchte nicht weit zu gehen, so erblickte sie das Haus des Faselhasen; sie dachte, es müsse das rechte Haus sein, weil die Schornsteine wie Ohren geformt waren, und das Dach war mit Pelz gedeckt. Es war ein so großes Haus, daß, ehe sie sich näher heran wagte, sie ein wenig von dem Stück Pilz in ihrer linken Hand abknabberte, und sich bis auf zwei Fuß hoch brachte: trotzdem näherte sie sich etwas furchtsam, für sich sprechend: „Wenn er nur nicht ganz rasend ist! Wäre ich doch lieber zu dem Hutmacher gegangen!“