ALENKA V ŘÍŠI DIVŮ

   Housenka s Alenkou se na sebe chvíli dlívaly mlčky, konečněvyňala Housenka dýmku z úst a oslovila Alenku mdlým, ospalým hlasem.

   Il Bruco e Alice si guardarono a vicenda per qualche tempo in silenzio; finalmente il Bruco staccò la pipa di bocca, e le parlò con voce languida e sonnacchiosa:

   "Kdo jste?" řekla Housenka.

   Chi sei? — disse il Bruco.

   Takovéhle oslovení k hovoru zrovna nepovzbuzovalo. Alenka odpověděla poněkud zaraženě: "Já - já - ani sama v tomto okamžiku nevím - totiž vím, kdo jsem byla, když jsem dnes ráno vstávala, ale od té doby jsem se, myslím, několikrát musila proměnit."

   Non era un bel principio di conversazione. Alice rispose con qualche timidezza: — Davvero non te lo saprei dire ora. So dirti chi fossi, quando mi son levata questa mattina, ma d’allora credo di essere stata cambiata parecchie volte.

   "Co tím chcete říci?" řekla Housenka přísně. "Vysvětlete to svými slovy!"

   — Che cosa mi vai contando? — disse austeramente il Bruco. — Spiegati meglio.

   "Ale když to svými slovy nemohu, paní Housenko," řekla Alenka, "protože já nejsem já, rozumíte?"

   — Temo di non potermi spiegare, — disse Alice, — perchè non sono più quella di prima, come vedi.

   "Nerozumím," řekla Housenka.

   — Io non vedo nulla, — rispose il Bruco.

   "Obávám se, že to jasněji povědět nedovedu," odvětila Alenka velmi zdvořile, "neboťtomu za prvé sama nerozumím; a tak hle projít v jednom dni tolika různými velikostmi, to člověka strašnězmate."

   — Temo di non potermi spiegare più chiaramente, — soggiunse Alice in maniera assai gentile, — perchè dopo esser stata cambiata di statura tante volte in un giorno, non capisco più nulla.

   "Nezmate," řekla Housenka.

   — Non è vero! — disse il Bruco.

   "No, snad jste to ještěnezkusila," řekla Alenka; "ale až se budete mít zakuklit - a to budete jednou muset - a pak se z kukly proměnit v motýla, tak si myslím, že se vám to bude také zdát trochu podivné, ne?"

   — Bene, non l’hai sperimentato ancora, — disse Alice, — ma quando ti trasformerai in crisalide, come ti accadrà un giorno, e poi diventerai farfalla, certo ti sembrerà un po’strano, — non è vero?

   "Ani dost málo," řekla Housenka.

   — Niente affatto, — rispose il Bruco.

   "Nu, vy to tedy snad berete jinak," řekla Alenka; "já vím jen tolik, pro mne že by tobyl velmi podivný pocit."

   — Bene, tu la pensi diversamente, — replicò Alice; — ma a me parrebbe molto strano.

   "Pro vás!" řekla Housenka pohrdavě. "Kdo vůbec jste?"

   — A te! — disse il Bruco con disprezzo. — Chi sei tu?

   Což je přivedlo zas tam, kde byly, když začaly. Alenku trochu popuzovalo, že Housenka dělá tak velmi úsečné poznámky - postavila se tedy zpříma a řekla velmi vážně: "Myslím, že je na vás, abyste mi napřed řekla, kdo jste vy."

   E questo li ricondusse di nuovo al principio della conversazione. Alice si sentiva un po’ irritata dalle brusche osservazioni del Bruco e se ne stette sulle sue, dicendo con gravità: — Perchè non cominci tu a dirmi chi sei?

   "Proč?" řekla Housenka.

   — Perchè? — disse il Bruco.

   To byl nový hlavolam; a jelikož Alenka nedovedla nalézti vhodnou odpověďa Housenka se zdála být ve velmi nepříjemné náladě, obrátila se k odchodu.

   Era un’altra domanda imbarazzante. Alice non seppe trovare una buona ragione. Il Bruco pareva di cattivo umore e perciò ella fece per andarsene.

   "Vraťte se!" zavolala za ní Housenka. "Mám vám něco důležitého říci!"

   — Vieni qui! — la richiamò il Bruco. — Ho qualche cosa d’importante da dirti.

   To znělo slibně: Alenka se obrátila a šla zpět.

   La chiamata prometteva qualche cosa: Alice si fece innanzi.

   "Nerozčilujte se," řekla Housenka.

   — Non arrabbiarti! — disse il Bruco.

   "A to je všechno?" řekla Alenka, potlačujíc svůj hněv, jak nejlépe dovedla.

   — E questo è tutto? — rispose Alice, facendo uno sforzo per frenarsi.

   "Ne," řekla Housenka.

   — No, — disse il Bruco.

   Alenka si pomyslila, že vlastněnemá co dělat a že tedy může počkat; snad nakonec přece jen uslyší něco, co bude stát za poslechnutí. Housenka nějakou chvíli bafala z dýmky a neříkala nic; konečněvšak rozdělala založené ruce, vyňala dýmku z úst a řekla: "Tak vy si tedy myslíte, že jste se proměnila, není-liž pravda?"

   Alice pensò che poteva aspettare, perchè non aveva niente di meglio da fare, e perchè forse il Bruco avrebbe potuto dirle qualche cosa d’importante. Per qualche istante il Bruco fumò in silenzio, finalmente sciolse le braccia, si tolse la pipa di bocca e disse: — E così, tu credi di essere cambiata?

   "Obávám se, že ano," řekla Alenka; "nepamatuji si věci jako jindy - a ani deset minut nedovedu zůstat stejněvelká!"

   — Ho paura di sì, signore, — rispose Alice. — Non posso ricordarmi le cose bene come una volta, e non rimango della stessa statura neppure per lo spazio di dieci minuti!

   "Nepamatujete si jaké věci?" řekla Housenka.

   — Che cosa non ricordi? — disse il Bruco.

   "Nu, zkoušela jsem říkat Běžel zajíc kolem plotu a odříkávala jsem něco docela jiného!" odvětila Alenka smutně.

   — Ecco, ho tentato di dire "La vispa Teresa" e l’ho detta tutta diversa! — soggiunse melanconicamente Alice.

   "Tak mi odříkejte Večer před svatým Janem," řekla Housenka.

   — Ripetimi "Sei vecchio, caro babbo", — disse il Bruco.

   Alenka složila způsobně ruce a začala:

   Alice incrociò le mani sul petto, e cominciò:

"Večer před svatým Janem
 hovoří syn s Tomanem:
 ,Jste už stár, váš vlas je bílý,
 a přec ještěkaždou chvíli
 na hlavěvás vidím stát.
 Myslíte, ve vašem stáří
 že je zdrávo hospodáři,
 aby tenhle sport měl rád?`

"Sei vecchio, caro babbo" — gli disse il ragazzino —
 "sulla tua chioma splende — quasi un candore alpino;
 eppur costantemente — cammini sulla testa:
 ti sembra per un vecchio — buona maniera questa?"

, Ve svém mládí, ` Toman vece,
 ,strach jsem měl, že by tím přece
 sportem mozek újmu vzal.
 Zjistiv však, na místo mozku
 že mám hlavu plnou vosku,
 stojky stavím dál a dál. `

"Quand’ero bambinello" — rispose il vecchio allora —
 "temevo di mandare — il cerebro in malora;
 ma adesso persuaso — di non averne affatto,
 a testa in giù cammino — più agile d’un gatto."

, Ve svém stáří, ` vece mladý,
 ,netrpíte jistěhlady;
 ztloustl jste po celém těle.
 Myslíte, ve vašem věku
 že se dožijete vděku,
 kozelce metaje smělé?`

"Sei vecchio, caro babbo" — gli disse il ragazzino —
 e sei capace e vasto — più assai d’un grosso tino:
 e pur sfondato hai l’uscio — con una capriola;
 "dimmi di quali acrobati — andasti, babbo, a scuola?"

,Pročbych pochybou těmučil?`
 mudřec dí, ,v mládí jsem učil
 touto mastí svoje oudy
 pružnosti: Kup! drahá není,
 učiníš mi potěšení,
 uživ rozkoší těch proudy. `

"Quand’ero bambinello." — rispose il padre saggio,
 per rafforzar le membra, — io mi facea il massaggio
 sempre con quest’unguento. — Un franco alla boccetta.
 "chi comperarlo vuole, — fa bene se s’affretta"

Dí syn: ,Stár jste, já jsem mladší,
 člověk by řek, že vám stačí
 zuby tak na prosnou kaší
 nebo měkkou buchtu s mákem.
 Jak, že s kostmi, se zobákem
 slup jste celou husu naši?`

"Sei vecchio, caro babbo," — gli disse il ragazzino, —
 "e tu non puoi mangiare — che pappa nel brodino;
 pure hai mangiato un’oca — col becco e tutte l’ossa
 Ma dimmi, ove la pigli, — o babbo, tanta possa?"

, V mládí studoval jsem práva, `
 Toman dí, ,kde vlastní hlava
 nepronikla změtí záhad,
 s ženou jsem věc prohádat.
 Tento cvik jurisprudence
 prospěl mněi mojí Lence:
 odučil nás oba váhat
 a mněsílu v čelist dal. `

"Un dì apprendevo legge." — il padre allor gli disse, —
 "ed ebbi con mia moglie continue liti e risse,
 e tanta forza impressi — alle ganasce allora,
 tanta energia, che, vedi, — mi servon bene ancora."

,Stár jste, ` dí syn, ,hrbíte se,
 celé tělo se vám třese
 dole, ba i nahoře.
 Čím to, na nosu že špici
 dovedete jako svíci
 balancovat úhoře?`

"Sei vecchio. caro babbo," — gli disse il ragazzino
 "e certo come un tempo — non hai più l’occhio fino:
 pur reggi in equilibrio — un pesciolin sul naso:
 or come così desto — ti mostri in questo caso?"

Otec Toman smračil čelo
 a promluvil neveselo:
 ,Otázek jsem do třetice
 zodpověděl, to je dosti.
 Nedost-li tvé zvědavosti,
 vykopnu těze světnice.`"

"A tutte le domande — io t’ho risposto già,
 "e finalmente basta!" — risposegli il papà:
 "se tutto il giorno poi — mi vuoi così seccare.
 ti faccio con un calcio — le scale ruzzolare"

   "To nebylo správně," řekla Housenka.

   — Non l’hai detta fedelmente, — disse il Bruco.

   "Ne zcela správně, obávám se," řekla Alenka zaraženě. "Některá slova se změnila."

   — Temo di no, — rispose timidamente Alice, — certo alcune parole sono diverse.

   "Bylo to špatněod začátku do konce," řekla Housenka rozhodně, a několik minut bylo ticho.

   — L’hai detta male, dalla prima parola all’ultima, — disse il Bruco con accento risoluto. Vi fu un silenzio per qualche minuto.

   Housenka opět promluvila první.

   Il Bruco fu il primo a parlare:

   "Jak veliká chcete být?" zeptala se.

   — Di che statura vuoi essere? — domandò.

   "Ó, co se týče velikosti, na tom by mi tolik nezáleželo," odpověděla Alenka spěšně; "jen se mi nelíbí to stálé měněni, víte."

   — Oh, non vado tanto pel sottile in fatto di statura, — rispose in fretta Alice; — soltanto non è piacevole mutar così spesso, sai.

   "Nevím," řekla Housenka.

   — Io non ne so nulla, — disse il Bruco.

   Alenka neřekla nic. Nikdy v životějí předtím nikdo tolik neodporoval a ona cítila, že ztrácí trpělivost.

   Alice non disse sillaba: non era stata mai tante volte contraddetta, e non ne poteva proprio più.

   "Jste spokojena teď?" ptala se Housenka.

   — Sei contenta ora? — domandò il Bruco.

   "Nu, raději bych byla trochu větší, paní, není-li vám to proti mysli," řekla Alenka, "tři palce je taková hloupá výška."

   — Veramente vorrei essere un pochino più grandetta, se non ti dispiacesse, — rispose Alice, — una statura di otto centimetri è troppo meschina!

   "Tři palce je velmi dobrá výška," řekla Housenka hněvivě, vztyčujíc se (byla přesnětři palce dlouhá).

   — Otto centimetri fanno una magnifica statura! — disse il Bruco collerico, rizzandosi come uno stelo, mentre parlava (egli era alto esattamente otto centimetri).

   "Ale já na ni nejsem zvyklá!" hájila se ubohá Alenka žalostným hlasem. A pro sebe si pomyslila: "Kéž by se tato zvířátka tak snadno neurážela!"

   — Ma io non ci sono abituata! — si scusò Alice in tono lamentoso. E poi pensò fra sè: "Questa bestiolina s’offende per nulla!"

   "Časem si na to zvyknete," řekla Housenka, strčila dýmku do úst a začala opět kouřit.

   — Col tempo ti ci abituerai, — disse il Bruco, e rimettendosi la pipa in bocca ricominciò a fumare.

   Tentokrát Alenka čekala trpělivě, až se Housence opět uráčilo promluvit. Za nějakou minutu nebo dvěvyňala Housenka dýmku z úst, jednou nebo dvakrát zívla a otřásla se. Pak slezla z hřibu a odplazila se do trávy, poznamenávajícjen jako mimochodem: "Jedna strana vás natáhne, druhá strana vás zkrátí."

   Questa volta Alice aspettò pazientemente che egli ricominciasse a parlare. Dopo due o tre minuti, il Bruco si tolse la pipa di bocca, sbadigliò due o tre volte, e si scosse tutto. Poi discese dal fungo, e se ne andò strisciando nell’erba, dicendo soltanto queste parole: — Un lato ti farà diventare più alta e l’altro ti farà diventare più bassa.

   "Jedna strana čeho? Druhá strana čeho?" pomyslila si Alenka.

   "Un lato di che cosa? L’altro lato di che cosa?" pensò Alice fra sè.

   "Hřibu," řekla Housenka, docela jako kdyby se byla Alenka zeptala nahlas; a v okamžiku byla z dohledu.

   — Del fungo, — disse il Bruco, come se Alice lo avesse interrogato ad alta voce; e subito scomparve.

   Alenka se zamyšlenězadívala na hřib uvažujíc, které jsou ty jeho dvěstrany; a ježto byl úplněkulatý, bylo to velmi nesnadno rozhodnouti. Nakonec však roztáhla ruce, objala hřib jak daleko mohla, a každou rukou ulomila kousek okraje jeho klobouku.

   Alice rimase pensosa un minuto guardando il fungo, cercando di scoprirne i due lati, ma siccome era perfettamente rotondo, trovò la cosa difficile. A ogni modo allungò più che le fu possibile le braccia per circondare il fungo, e ne ruppe due pezzetti dell’orlo a destra e a sinistra.

   "A teďkterá je která?" řekla si k soběa uzobla malinký kousekúlomku, který držela v pravé ruce, aby viděla, co se stane; v následujícím okamžiku pocítila prudkou ránu do brady a vrazila bradou do koleni.

   — Ed ora qual è un lato e qual è l’altro? — si domandò, e si mise ad addentare, per provarne l’effetto, il pezzettino che aveva a destra; l’istante dopo si sentì un colpo violento sotto il mento. Aveva battuto sul piede!

   Tato náhlá změna ji velmi polekala a Alenka si uvědomila, že nesmí ztratit ani chvíli, nechce-li se zkrátit v úplné nic; tak se ihned dala do práce, aby snědla kousek úlomku z levé ruky. Bradu měla přitisknutu tak těsněke kolenům, že jí skoro nezbývalo místa, aby otevřela ústa; konečněse jí to však podařilo a ona spolkla ždibeček úlomku z levé ruky.

   Quel mutamento subitaneo la spaventò molto; ma non c’era tempo da perdere, perchè ella si contraeva rapidamente; così si mise subito ad addentare l’altro pezzo. Il suo mento era talmente aderente al piede che a mala pena trovò spazio per aprir la bocca; finalmente riuscì a inghiottire una briccica del pezzettino di sinistra.

   "Tak konečněmám volnou hlavu!" řekla Alenka s velkým uspokojením; to se však za okamžik změnilo ve zděšení, když shledala, že nevidísvých ramen: vše, co viděla, když pohlédla dolů, byla nesmírná délka krku, který se zdál vyrůstati jako stéblo z moře zeleného listí, rostoucího hluboko pod ní.

   — Ecco, la mia testa è libera finalmente! — esclamò Alice gioiosa; ma la sua allegrezza si mutò in terrore, quando si accorse che non poteva più trovare le spalle: tutto ciò che poteva vedere, guardando in basso, era un collo lungo lungo che sembrava elevarsi come uno stelo in un mare di foglie verdi, che stavano a una bella distanza al di sotto.

   "Co může být všechna ta zeleň?" řekla Alenka. "A kam se jen poděla má ramena? A - ó, mé ubohé ruce, jak se to stalo, že vás nevidím?" Pohybovala rukama, jak mluvila, ale neviděla žádného účinku, leda nepatrné chvění ve vzdáleném zeleném listí.

   — Che cosa è mai quel campo verde? — disse Alice. — E le mie spalle dove sono? Oh povera me! perchè non vi veggo più, o mie povere mani? — E andava movendole mentre parlava, ma non seguiva altro effetto che un piccolo movimento fra le foglie verdi lontane.

   Ježto se nezdálo, že se jí podaří dosáhnouti si rukama k hlavě, pokusila se dostati sehlavou k rukám a s potěšením shledala, že může svůj dlouhý krk ohýbati na všechny strany jako had. Zrovna se jí podařilo prohnouti jej v elegantní oblouk a chystala se ponořiti hlavu do zeleně- která, jak shledala, nebyla nic jiného než vrcholky stromů, pod kterými se byla procházela když uslyšela ostré syknutí, které ji přinutilo, aby spěšněuhnula: velký holub jí vlétl do tváře a bil ji zuřivěsvými křídly.

   E siccome non sembrava possibile portar le mani alla testa, tentò di piegare la testa verso le mani, e fu contenta di rilevare che il collo si piegava e si moveva in ogni senso come il corpo d’un serpente. Era riuscita a curvarlo in giù in forma d’un grazioso zig-zag, e stava per tuffarlo fra le foglie (le cime degli alberi sotto i quali s’era smarrita), quando sentì un sibilo acuto, che glielo fece ritrarre frettolosamente: un grosso Colombo era volato su di lei e le sbatteva violentemente le ali contro la faccia.

   "Had!" křičel Holub.

   — Serpente! — gridò il Colombo.

   "Já nejsem had," řekla Alenka uraženě, "dejte mi pokoj!"

   — Io non sono un serpente, — disse Alice indignata. — Vattene!

   "Had, pravím znovu!" opětoval Holub, ale již tišeji, a dodal s jakýmsi vzlyknutím: "Zkoušel jsem to na všechny způsoby a nic se jim nezdá vyhovovati!"

   — Serpente, dico! — ripetè il Colombo, ma con tono più dimesso, e soggiunse singhiozzando: — Ho cercato tutti i rimedi, ma invano.

   "Nemám nejmenšího ponětí, o čem mluvíte," řekla Alenka.

   — Io non comprendo affatto di che parli, — disse Alice. —

   "Zkoušel jsem kořeny stromůa zkoušel jsem břehy a zkoušel jsem křoviny," pokračoval Holub, nevšímaje si její poznámky, "ale ti hadi - nelze se jim zavděčit!

   Ho provato le radici degli alberi, ho provato i clivi, ho provato le siepi, — continuò il Colombo senza badarle; — ma i serpenti! Oh, non c’è modo di accontentarli!

   Alenka byla stále víc a více zmatena, pomyslilasi však, že není nic platno mluviti, dokud Holub neskončí.

   Alice sempre più confusa, pensò che sarebbe stato inutile dir nulla, sin che il Colombo non avesse finito.

   "Jako kdyby to nedalo dost práce snášet vajíčka," řekl Holub, "ještěabych dnem a nocí byl na stráži proti hadům! A už tři týdny jsem oka nezahmouřil!"

   — Come se fosse poco disturbo covar le uova, — disse il Colombo. — Bisogna vegliarle giorno e notte! Sono tre settimane che non chiudo occhio!

   "Je mi velmi líto, že jste byl obtěžován," řekla Alenka, která začínala rozumět smyslu Holubova nářku.

   — Mi dispiace di vederti così sconsolato! disse Alice, che cominciava a comprendere.

   "A zrovna když jsem si udělal hnízdo na nejvyšším stroměv celém lese," pokračoval Holub, zvedaje hlas v ostré úpění, "a zrovna když jsem se začal těšit, že od nich budu mít konečně pokoj, musí se připlazit ze samé oblohy! Uf, Hade!"

   — E appunto quando avevo scelto l’albero più alto del bosco, — continuò il Colombo con un grido disperato, — e mi credevo al sicuro finalmente, ecco che mi discendono dal cielo! Ih! Brutto serpente!

   "Ale vždyťvám povídám, že nejsem had," řekla Alenka, "já jsem - já jsem - - "

   — Ma io non sono un serpente, ti dico! — rispose Alice. — lo sono una... Io sono una...

   "Co jste?" řekl Holub. "Vidím, že se pokoušíte něco vymyslet !"

   — Bene, chi sei? — chiese il Colombo. — È chiaro che tu cerchi dei raggiri per ingannarmi!

   "Já - já jsem malé děvčátko," řekla Alenka trochu nejistě, vzpomenuvši si na všechny změny, kterými toho dne prošla.

   — Io... io sono una bambina, — rispose Alice, ma con qualche dubbio, perchè si rammentava i molti mutamenti di quel giorno.

   "Velmi chytře vymyšleno!" řekl Holub hlasem, vyjadřujícím nejhlubší pohrdání. "Viděl jsem ve svém životěpěkných pár děvčátek, ale ani jedno s takovýmhle krkem! Ne, ne! Vy jste had, a nic vám to není platno zapírat. Ještěmi budete chtít namluvit,že jste nikdy neokusila vajíčka!"

   — È una frottola! — disse il Colombo col tono del più amaro disprezzo. — Ho veduto molte bambine in vita mia, ma con un collo come il tuo, mai. No, no! Tu sei un serpente, è inutile negarlo. Scommetto che avrai la faccia di dirmi che non hai assaggiato mai un uovo!

   "Nu, vajíčka jsem okusila, to jistě," řekla Alenka, která byla dítkem pravdomluvným, "ale děvčátka jedí vajíčka jako hadi, víte ?

   — Ma certo che ho mangiato delle uova, — soggiunse Alice, che era una bambina molto sincera. — Non son soli i serpenti a mangiare le uova; le mangiano anche le bambine.

   "Tomu nevěřím," řekl Holub; "ale je-li to pravda, pak jsou to také hadi, a to je všechno, co mohu říci."

   — Non ci credo, — disse il Colombo, — ma se così fosse le bambine sarebbero un’altra razza di serpenti, ecco tutto.

   To byla pro Alenku myšlenka tak nová, že na nějakou chvíli zůstala beze slova, což poskytlo Holubu příležitost, aby dodal: "Hledáte vajíčka, to vím velmi dobře; a co mi na tom záleží, jste-li děvčátko, nebo had?"

   Questa idea parve così nuova ad Alice che rimase in silenzio per uno o due minuti; il Colombo colse quell’occasione per aggiungere: — Tu vai a caccia di uova, questo è certo, e che m’importa, che tu sia una bambina o un serpente?

   "Mněna tom záleží velmi mnoho," řekla Alenka spěšně, "ale náhodou nehledám vajíčka, a kdybych je hledala, tak nestojím o vaše: nemám je ráda syrová."

   — Ma importa moltissimo a me, — rispose subito Alice. — A ogni modo non vado in cerca di uova; e anche se ne cercassi, non ne vorrei delle tue; crude non mi piacciono.

   "Tak se odsud kliďte!" řekl Holub nevrle, usedaje zase do svého hnízda. Alenka se shýbala mezi stromy, jak nejlépe mohla, neboťse jí krk stále zaplétal do větví a každou chvíli musela zastavit a vyplést jej. Po chvíli si vzpomněla, že ještědrží v rukou úlomky hřibu, a pozorněse dala do práce, ukusujíc tu z jedné, tu z druhé ruky, chvílemi vyrůstajíc a chvílemi se zmenšujíc, až se jí podařilo najít pravou výšku. Bylo tomu již tak dlouho, co neměla svou pravou míru, že se jí to zprvu zdálo docela podivné; ale v několika minutách si na to opět zvykla a počala k soběmluvit jako obvykle.

   — Via dunque da me! — disse brontolando il Colombo, e si accovacciò nel nido. Alice s’appiattò come meglio potè fra gli alberi, perchè il collo le s’intralciava tra i rami, e spesso doveva fermarsi per distrigarnelo. Dopo qualche istante, si ricordò che aveva tuttavia nelle mani i due pezzettini di fungo, e si mise all’opera con molta accortezza addentando ora l’uno ora l’altro, e così diventava ora più alta ora più bassa, finchè riuscì a riavere la sua statura giusta.

   "Nu tak, teďjsem tedy hotova s polovinou svého plánu! Jak podivné jsou všechny tyto změny! Nikdy si nejsem jista, co se se mnou stane v příští chvíli! Nicméněteďjsem se tedy vrátila do své pravé velikosti: teďmi jen zbývá dostat se do té krásné zahrady - jen jak to provést, to bych ráda věděla!" Po těchto slovech vyšla náhle na mýtinu, na které stál malý domek, asi čtyři stopy vysoký. "Aťsi tu bydlí kdo chce," pomyslila si Alenka, "nemohu k němu přijít takhle veliká; vždyťby leknutím ztratil rozum!" Začala tedy opatrněukusovati úlomku, který ještědržela v pravé ruce, a neodvážila sejít poblíž domu, dokud se nezmenšila asi na devět palců.

   Era da tanto tempo che non aveva la sua statura giusta, che da prima le parve strano; ma vi si abituò in pochi minuti, e ricominciò a parlare fra sè secondo il solito. — Ecco sono a metà del mio piano! Sono pure strani tutti questi mutamenti! Non so mai che diventerò da un minuto all’altro! Ad ogni modo, sono tornata alla mia statura normale: ora bisogna pensare ad entrare in quel bel giardino... Come farò, poi? E così dicendo, giunse senza avvedersene in un piazzale che aveva nel mezzo una casettina alta circa un metro e venti. — Chiunque vi abiti, — pensò Alice, — non posso con questa mia statura fargli una visita; gli farei una gran paura! E cominciò ad addentare il pezzettino che aveva nella destra, e non osò di avvicinarsi alla casa, se non quando ebbe la statura d’una ventina di centimetri.